Zákon dovolí vlečení na laně jen u auta s účinnými brzdami a řízením bez závad
Známý přijede s lanem, jenže o tom, jestli se dá použít, rozhodují brzdy stojícího auta. Na laně smí jet jen vůz s účinnými brzdami a řízením bez závad, pro ostatní zbývá tažná tyč. Zákon k tomu předepisuje rychlost 60 km/h, délku spojnice i její označení.
Auto zhaslo na odbočce a klíčem už s ním nepohnete. Za chvíli přijede známý, v kufru má lano a chce pomoct. Ještě než ho někdo zahákne, patří položit jednu otázku: fungují na stojícím voze brzdy a řízení? Podle odpovědi se rozhodne, jestli je tahle pomoc vůbec možná, protože zákon zachází s lanem a s tažnou tyčí jinak.
Lano jen s brzdami, jinak tyč
Paragraf 34 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích to má ve dvou větách. Na laně se smí vléct motorové vozidlo jen tehdy, má-li bez závad řízení a účinné brzdy. Na tyči postačí řízení bez závad, jenže tam přibývá podmínka na hmotnost: nemá-li vlečený vůz účinné brzdy, nesmí být jeho okamžitá hmotnost vyšší než okamžitá hmotnost vozidla, které ho táhne.
Rozřadit poruchy podle toho je snadné. Nenaskočí motor, praskl řemínek, vzdal to alternátor nebo palivová pumpa – brzdy i řízení zůstaly v pořádku a lano je v právu. Uteklo brzdové potrubí a pedál jde k podlaze bez odporu? Tady lano skončilo a přichází tyč, u které navíc musí být vlečný vůz aspoň tak těžký jako vlečený. Malý hatchback tedy dodávku bez brzd odtáhnout nesmí, i když by na to motorem měl.
Spojnice měří od dvou a půl do šesti metrů
Rozměry jsou v témže paragrafu tři. Vzdálenost mezi vozidly nesmí přesáhnout 6 m; u lana nesmí být menší než 2,5 m, u tyče než 1 m. Běžně prodávaná lana do toho rozmezí padnou, ale po provlečení okem se pracovní délka zkrátí, takže se hodí lano po zaháknutí jednou napnout a podívat se, kolik z něj zbylo.
Spojnice musí být zřetelně označená. Tyč nese příčné červené a bílé pruhy o šířce 75 mm, lano červený praporek nebo štítek o rozměru nejméně 300 × 300 mm. Praporek patří doprostřed, kde ho z obou stran uvidí protijedoucí i ten, kdo soupravu dojíždí zezadu.
Druhá polovina té práce je úchyt. Lano jde do tažného oka: u starších vozů je vidět, u novějších se zašroubovává do závitu za záslepkou v nárazníku a leží u nářadí v kufru, často s obráceným závitem. Za části náprav, ramena ani za díly karoserie lano nepatří a kulová hlavice tažného zařízení k vlečení uzpůsobená není. Po dovlečení se oko vyšroubuje zpátky.
Šedesát kilometrů v hodině a dohodnutá znamení
Nejvyšší rychlost při vlečení je 60 km/h, a to bez ohledu na to, kolik se smí jinak na té silnici. Vedle toho stojí povinnost, kterou většina posádek přeskočí: oba řidiči si mají předem dohodnout způsob dorozumívání během jízdy. Stačí pár vět u kapoty o tom, co znamená bliknutí světly a jak se dá říct „zastav“.
Pak se jede plynule. Lano musí zůstat napnuté, protože povolené a znovu napnuté lano dostane ráz, který ho umí přetrhnout. Vzadu se to řeší lehkým přibržděním, vpředu předvídavostí – kdo táhne, brzdí s předstihem a klidně jen dotykem pedálu, aby se vzadu nejdřív rozsvítila brzdová světla. Výstražná světla se přitom nezapínají: zablokují směrovky a nikdo pak nepozná, kam souprava odbočuje.
Vypnutý motor sebere posilovače
Vlečené auto se řídí těžko a je to práce pro zkušenějšího z obou řidičů. Bez běžícího motoru nepracuje posilovač brzd ani posilovač řízení, takže pedál po prvním sešlápnutí ztvrdne a volant jde zatočit jen silou. Klíč zůstává v zapalování a řízení odemčené, jinak volant za jízdy zaskočí do zámku.
Před rozjezdem se vůz odbrzdí a zařadí neutrál. U automatu uvolní pojistku voliče zapnuté zapalování; když elektrika nejede vůbec, má převodovka odjišťovací mechanismus u středové konzoly, který se odjistí prstem nebo šroubovákem.
Právě u automatické a dvouspojkové převodovky má vlečení svůj strop. Stojí-li motor, nepohání se ani olejové čerpadlo v převodovce, takže se doporučuje jen velmi krátká cesta v řádu desítek kilometrů, a dovolí-li to porucha, radši s nastartovaným motorem. U přiřaditelného pohonu všech kol se ovladač přepne do základní polohy, tedy na pohon jedné nápravy.
Světla, trojúhelník a co se vléct nesmí
Vlečné vozidlo má rozsvícená obrysová a potkávací světla. Vlečené auto musí být zezadu viditelně označené výstražným trojúhelníkem, typicky za zadním sklem. Je to jiný úkol, než jaký má trojúhelník u stojícího vozu, kde se staví na silnici za auto do předepsané vzdálenosti.
Za snížené viditelnosti svítí vlečené auto obrysovými nebo potkávacími světly. Jsou-li i ta v poruše, musí být vozidlo osvětleno na straně přivrácené ke středu vozovky vpředu neoslňujícím bílým a vzadu aspoň jedním červeným světlem, a to nejdál 400 mm od bočního obrysu.
Výčet zakázaných kombinací je krátký a vyplatí se ho znát dřív, než se začne improvizovat. Naráz se smí vléct jen jedno vozidlo a ne takové, které má přívěs. Motocykl bez postranního vozíku a moped se nesmí vléct ani použít jako vlečné vozidlo. Autobus nebo vůz vlečený zvláštním zařízením jede jen bez přepravovaných osob.
Na dálnici jen k nejbližšímu výjezdu
Dálnice má vlastní pravidlo v paragrafu 35 téhož zákona: vlečení je dovolené jen tehdy, je-li nutné k odstranění vozidla z dálnice, a jen k nejbližšímu výjezdu, kde souprava dálnici opustí. Se stejným výjezdem počítá i ustanovení o závadě, kvůli které vůz na rovině nedá aspoň 80 km/h.
A jedna hranice, na kterou se naráží až na místě: po vlastní ose se dá odvézt jen vozidlo způsobilé k provozu. Auto bez registračních značek nebo s propadlou technickou prohlídkou se veze na podvalníku, i kdyby jinak jelo. Totéž platí, když je vlečení nad síly posádky – hustý provoz, kopce, tma –, protože odtah je pořád levnější než ohnutý plech.
Porucha, která skončila na laně, má v historii vozu své místo: datum, stav tachometru a to, co se pak v servisu opravovalo. Za rok z toho poznáte, jestli se táž závada vrací, a kupující ojetiny uvidí doloženou opravu místo vyprávění. První vozidlo u nás vedete zdarma a všechny funkce máte 14 dní na vyzkoušení bez platební karty.
